Poznaní

21. července 2008 v 19:01 | za.bicka
Seděla schoulená do klubíčka opřená o zeď svého pokoje. Až teď si uvědomovala že tenhle její pokoj pro ni znamenal daleko víc než by si kdy dokázala připustit.Byl to její svět a její ráj byl stejný jako ona. Stejně zmatený a neuspořádaný a přesto byl krásný, měl svoje zvláštní kouzlo. Byl jiný než ostatní, byl její. Odrážela se v něm její duše a její vzpomínky. Byly všude. Jak zvláštní…nikdy si jich nevšimla, nikdy si je neuvědomovala až teď…I ten kýčovitý modrý medvěd, který seděl na skříni, i v něm byly vzpomínky. Její šesté narozeniny, dostala ho od babičky. "Velký krásný medvěd pro moji malou krásnou holčičku" smála se tenkrát babička a houpala ji na kolenou….Jak dlouho ji neviděla? Šest let, možná dýl…Šedobílý pes s houpací hlavou, toho koupila před deseti lety kamarádce Kláře k vánocům, proč ji ho nedala? Proč ho má u sebe? Už si vzpomíná, ve škole se o tom moc nemluvilo, ale Klára před Vánoci onemocněla. Chtěla ji ho dát až se vrátí, ale ona už se nevrátila. Proč? Rodiče ji namlouvali že se odstěhovala. A ona jim slepě věřila. Věřila i přesto, že denně potkávala Klářinu sestru…Ne ona nevěřila, ona chtěla věřit. Byla moc malá a nechtěla si připouštět věci jako…Jako Smrt! Až později se dozvěděla, že Klára zemřela na tuberkulozu. Proč se nikdy nebyla podívat u Klářina hrobu? Byla to její nejlepší kamarádka. Nejlepší a…jediná. Tak proč ji nikdy nedonesla kopretinu? Cožpak ji za to nestála? "Klárko, promiň prosím, mrzí mě to…" špitla a její oči se zalily novými slzami a srdce novou bolestí a bezmocí. Tolik vzpomínek, tolik chyb které už nemůže napravit. Jak moc by chtěla ještě jednou vidět babičku tu šedovlasou paní s dobrýma očima, která ji houpala na koleni a zpívala ji ukolébavky, chtěla by ji ještě jednou říct jak ji má ráda a jak moc pro ni v životě znamenala.Jak moc by chtěla položit květinu na hrob kamarádce. Jak moc by toho chtěla odčinit, aby se mohla bez pocitu vinny postavit před Boha a pohlédnout mu do očí. Nešlo to, věděla že teď už je pozdě. Sledovala pramínky temně rudé krve které jí vytékaly ze zápěstí a smála se. Smála se sobě. Smála se životu. "Za čím se pachtíme? Pro co to žijeme? Pro titul, pro peníze, pro postavení… Ach jak jsme směšní…" Smála se a z očí ji tekly slzy poznání. "Ne smrt není vysvobození ze života, smrt je součást života je to jen jeho další kapitola a já z ní hloupě utíkám….Už chápu. Život a smrt jsou jako kniha, já jsem vynechala nejdůležitější část knihy, přeskočila jsem jen půl kapitoly. Byla na mě moc složitá a proto jsem zbaběle nalistovala až kapitolu následující. Jaká škoda unikne mi pointa…"
V dálce se ozýval zvuk sanitky… Zavolala si ji sama Chtěla, aby všichni věděly jak hloupě skoncovala s darem který ji byl dán. Nechtěla aby ji zachránili, chtěla jen aby to věděli, aby se poučili a aby ji pochopili. Chtěla aby se všichni dozvěděly její příběh. Pravda, nebyl veselý, ale nebyl ani smutný. Byl o smutku, byl o zradě, byl o samotě, ale byl především o poznání.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama